Sport a fotografie mají společného více, než by se na první pohled mohlo zdát. Stejně jako v řadě sportovních disciplín i ve sportovní fotografii rozhodují o úspěchu nikoliv sekundy ale jejich pouhé zlomky. Podobně jako sportovec musí i úspěšný sportovní fotograf na sobě nejen tvrdě pracovat ale mít alespoň špetku talentu. A oba pak musí disponovat fantazií, předvídavostí, zkušenostmi a mnohdy mít na své straně i trochu toho štěstí. Jako jsem ho měl já během finále UEFA Super Cupu mezi londýnskou Chelsea a Bayernem Mnichov.
Jako by se očekávala návštěva papeže. Takové byly kontroly a bezpečnostní opatření při vstupu na stadion v Edenu. Tak to bude zázrak, jestli si odsud odnesu nějakou fotku, napadlo mě hned u prvního bezpečnostního rámu při důkladné osobní prohlídce i fototechniky. Ani pak jsem zdaleka neměl vyhráno. Akreditaci jsem sice měl, ale nikoliv jako fotoreportér nýbrž jako televizní technik. A ta mě neopravňovala ke vstupu na hrací plochu. Přestože klient byl organizátorem přípravy zahajovacího ceremoniálu, závěrečné Trophy Ceremony a slavnostní Celebration Party v Obecním domě (kam jsme měli předešlého večera společně s četkařem jako jediní čeští fotografové přístup), jinou akreditaci zajistit nedokázal.
Všudypřítomná ochranka, kterou si UEFA přivezla v nebývalém počtu, ostřížím zrakem sledovala každý pohyb. A nejen ten. Zvláště vysazená byla na loga konkurenční firmy Puma, která na botách a bundách akreditovaných televizních štábů a fotografů přelepovala černou lepicí páskou. Moje akreditace mi umožňovala se pohybovat ve velice omezeném sektoru útrob stadionu. Když jsem se si chtěl před zápasem odskočit na toaletu, kterou jsem měl na protější straně chodby, statný Ital mi v tom bránil se založenýma rukama vlastním tělem. Radši na sebe nebudu poutat pozornost dříve, než je to nutné…
Jestli byl pohyb v útrobách stadionu omezen, tak u hrací plochy byl zcela zapovězen. Každý fotograf měl předem přidělen sektor, kam se tak tak vešel se svou stoličkou a výbavou. Ta nejlepší místa samozřejmě připadly zástupcům věhlasných světových tiskových agentur. Využil jsem okamžiku, kdy se „můj Ital“ dohadoval s jiným fotografem, proklouznul mu za zády a s batohem na zádech (abych překryl nápis na vestě) se nacpal mezi dva cizince u postranní čáry. Takhle jsem čekal do zahajovacího hvizdu.
Samotný zápas probíhal v tempu, se kterým jsem se na našich ligových trávnících nikdy nesetkal. Když kolem lajny proběhl Robben nebo Hazard závan větru připomínal průjezd osobního auta. Zdálo se mi, jako by základní hrací doba včetně nastavení a závěrečných penalt trvala pouhých dvacet minut.
Konec! Co dál a kam teď? Na plochu k banneru winners mezi desítky ostatních fotografů pořídit snímek slavících hráčů? Ochranka mě zmerčí a v tu ránu vyvede! Hlava jede na sto procent, není čas na dlouhé váhání. Už během zápasu mou pozornost upoutal kotel fanoušků Bayernu. Bylo rozhodnuto. Nebaví mě pořizovat stejné snímky, které májí fotografové kolem mě. Mohu si to dnes dovolit, neplním zpravodajskou povinnost a mám volné pole působnosti. Běžím k tribuně sever a snažím se prodrat do slavícího kotle. V tu chvíli jsem nepostřehl, že ze středového kruhu míří na stejné místo Franck Ribéry. Během okamžiku nás oba pohltí dav a posouvá do středu tribuny. Ribéry je tak blízko, že nemám ani dostatečný odstup na fotografování. A jak to dopadlo? 5:4 po penaltách.