Je páteční říjnové poledne. Auto po střechu naložené věcmi na víkendový pobyt na chalupě – nikdy nepochopím, proč máme na tři dny sbaleno stejně věcí jako na čtrnáctidenní dovolenou – stojí před restaurací Zelený dům, kde si dopřáváme před cestou rodinný oběd. Děti už se těší na venkov a já na posezení se sousedy u soudku piva a štamprličky. Zvoní telefon, který mění veškeré plány...
Žena odjíždí s dětmi na sever a já mířím na západ. Klient potřebuje fotky v pondělí – proboha, pokolikáté se už opakuje stejná situace, copak to nevěděl dříve! Ale v tom jsou všichni klienti stejní, v mém věku je nejvyšší čas si na to zvyknout. Naštěstí znamená být v tuto roční dobu na lokaci před východem slunce mnohem milostivější hodinu, než je tomu v létě. Následující tři dny od časného rána do setmění trávím v okolí Radotínského mostu…
Sedm hodin ráno. Pátý den v pořadí stojím před bránou číslo 13 abych nastoupil na svou celodenní směnu ve Škoda Auto v Mladé Boleslavi. Naštěstí nikoliv jako dělník na montážní lince – to bych snad automobilce ani nepřál. Pokračuji v tvorbě fotografické databáze výrobních prostor. Jde to pomalu, přestože mám sebou asistenta, transport a věčné skládání a rozkládání fototechniky je ubíjející. Hlavně délka výrobních hal se mi zdá nekonečná. Přichází můj dnešní doprovod areálem a informuje mne o tom, že nás dnes čeká hala M15. Vlastně nevím, jestli je to dobrá nebo špatná zpráva. Stejně tak, jako jsem to nevěděl, když jsem poprvé zaslechl H1 nebo H2 či H3. Jak říkají fotbalisti: „Jdeme od zápasu k zápasu.“ Takže v dalším kole mě čekají M13, M1 a nakonec V17...
Takže nic, sbalím si fidlátka a mažu zpět. Navzdory všem chytrým aplikacím předpovídajícím počasí se východ slunce nekonal. Tedy možná konal. Ale: „Za mlhou hustou tak, že by se dala krájet, a dost možná ještě dál, je rybníček Brčálník…“, tedy přesněji řečeno modernizovaná železniční stanice Karlovy Vary – Horní nádraží. A tu v tuto chvíli já ani můj Nikon D800 téměř nevidí. Najeto téměř třistapadesát zbytečných kilometrů. V hlavě si přepočítávám ztrátu. Hmm, dva tisíce v prdeli. Sakra! A to neberu v potaz promarněný den! A to, že jsem vstával ve tři hodiny. Sakra, sakra, sakra!
Dvěstědvacetosm kilometrů. Tolik je to z Prahy do malého rakouského městečka Regau, kde je mým úkolem nafotit exteriéry a interiéry nového firemního designu showroomu Škody Auto. Přijíždím právě včas, začíná zlatá hodinka, ideální čas na snímky exteriérů s náladou. Ještě pár nočních snímků nasvícených škodovek před showroomem a padla. Přijíždím na hotel, kde mi recepční sdělí, že restaurace už je zavřená. Co se dá dělat, jdu tedy spát hladový. Horší je ovšem to, že snídaně se podávají až od sedmi hodin. Příliš pozdě na to, abych stihnul nafotit exteriéry při východu slunce. Z venku mám definitivně hotovo a tak si konečně najdu chvilku na to, abych si zajel k nedaleké čerpací stanici pro bagetu. Tento večeřosnídaňooběd mi musí vydržet do okamžiku, než nafotím interiéry. Na oběd není čas, rakušáci se mě chtějí co nejdříve zbavit. Ve čtyři odpoledne vyrážím na cestu zpět. V Dolním Dvořišti tankuji a kupuji si pro změnu bagetu. Pětsetpadesátšest kilometrů při spotřebě dvě bagety, dalo by se říci…
A přesto bych tu práci za žádnou jinou nevyměnil!
Fotogalerie
