Od chvíle, kdy jsem jako přikovaný stal před obřími fotografiemi jednoho z nejznámějších portrétních fotografů Yousufa Karshe při jeho budapešťské výstavě, jsem věděl, kudy se bude ubírat má hlavní fotografická cesta. Portrétní fotografie je pro mne nejen nejvíce „sexy“ žánr ve fotografii ale i mimořádná příležitost k mnoha nezapomenutelným setkáním s více či méně známými lidmi. Například na den strávený fotografováním - prokládaným popíjením dobré whisky - u Miloše Kopeckého. A nebo fotografování Michala Horáčka. Jak naše setkání viděl on, popsal v úvodníku časopisu One - pro který jsem jeho portréty pořizoval - takto…
Minulé číslo One jsem si přečetl od začátku do konce. Abych věděl, do čeho jdu. Zaujalo mě leccos, nejvíce tohle: „Novinkou je model Garmin 340C s vysokou citlivostí, systémem GPS a barevným displejem formátu A4 – rybám příliš šance nedáva.“
„O čem budete psát,“ ptal se mě pan Rodinger, když ve svém fotoateliéru rozestavoval reflektory, staniolem obalené destičky a různá zrcátka. Na únik z nelítostného světla mi nehodlal dát šanci.
„Nevím,“ řekl jsem popravdě. „Možná se zkusím ptát, proč někdo jde na ryby a kupuje si drahý přístroj, aby mu je našel.“
„Taky jsem chodil rybařit. Jako kluk,“ řekl pan Rodinger a sehnul se pro další zrcátko. „S tátou. Sedávali jsme tak na tři metry od sebe. Měli jsme stejné udice, stejné vlasce… Táta tahal jednu rybu za druhou, já nic. Prostě nic. Bylo mi to divný.“
„Takže byste si přál mít s sebou nějaký ten Garmin 340C, pane Rodingere?“
Fotograf se narovnal, ze zrcátka v jeho ruce po mě vyrukovalo prasátko. „Proboha, proč? Vždyť říkám – stejné udice, stejné vlasce. Pak se ukáže, jakej jste rybář. Kvůli tomu jsme tam chodili.“
„Ale divný vám to bylo – že tátovi braly a vám ne.“ „No jo, ale jedině v tom to bylo zajímavý. Kdybychom chtěli ryby, šli bychom si je koupit do obchodu. Tam už byly mrtvý, takže s tím nemohly nic dělat. Ale my chtěli vidět, kdo z nás vyzraje na živý ryby. Na mazaný ryby, které si můžou dělat, co chtěj. Na ryby, který maj všechny šance.“
Třeba se schovat? Plout pod kalnou vodou někam jinam a odtamtud se klukovi s udicí chechtat?“
Pan Rodinger naklonil trochu hlavu, jakoby naslouchal vzdáleným hlasům svého dětství a mládí svého táty. Něco asi zaslechl, protože řekl: „Chechtaly se mi. Tutově. Pod hladinou jsem je sice neviděl, ale slyšel jsem je zřetelně. Až moc.“
„Tátovi se asi nesmály, pane Rodingere…“
„Tátovi se smát nemohly. Byl nějak… silnější. Byl to bourák. Pro kluka je dobrý, když vidí, že má tátu bouráka. Říkal jsem si, že jednou chci bejt taky takovej.“
„Jednou… ale tehdy vám ryby nebraly.“
„Obvykle ne. Ale stalo se, že i já nějakou chytil. Vytáh jsem ji z toho… neprůhlednýho světla na slunce, leskla se tak stříbrně… víte, to snad tenkrát se ve mně uložila ta láska k fotografii, protože fotografie není, jak už jméno říká, nic než psaní světlem… ta ryba, pane ta psala. Něco úžasnýho… pro kluka.“
„Aha,“ řekl jsem a pak jsme mlčeli. Panu Rodingerovi jako hostiteli, zdálo se, trochu vadilo, že konverzace ustrnula. „Co o tom tedy napíšete? O přístrojích…, jak jste říkal?“
„Neříkal,“ namítl jsem mu. „Říkal jsem jen to, proč jde někdo na ryby a kupuje si k tomu přístroj, kterej jim nedává šanci. Ptal jsem se, ale vy jste mi to nevyjasnil. Fakt nevím.“
Michal Horáček