Kameramani prý nemají moc rádi, když se fotograf chlubí snímky z natáčení. Mám pro to pochopení. Fotograf má na konečném výsledku jen nepatrnou zásluhu. Zjednodušeně se dá říci, že přijde k hotovému a stačí pouze stisknout spoušť. Herci jsou nalíčení, vhodně oblečeni, scéna připravena a osvětlovači nasvícena. Samotnou akci, která se několikrát opakuje, připraví režisér. Nezachytit hercovu mimiku a gesta je téměř nemožné. Fotograf má prostě vše jako na podnose. Přesto bych si dovolil sám sobě malinko oponovat…
Fotografování u filmu není vždy úplně tak jednoduché a bezproblémové. Fotograf se musí umět ve filmařském prostředí naučit pohybovat a umět si leckdy dokonce vybojovat své místo na slunci, tedy takzvaně na place. Nesmí pochopitelně rušit nejen zvukem závěrky (ubezpečuji vás, že zvukaři slyší i váš borborygmus) ale ani svou přítomností. Je to trochu schíza být všude a současně nebýt viditelný ani slyšitelný. V opačném případě se totiž může stát snadným terčem a důvodem, proč například herec zapomněl svůj text. Většina z nich totiž nemá ráda, když fotograf stojí jinde, než u kamery. A nepomůže vám se zahrabat ani do kupky sena. Stačí, aby z ní koukal objektiv...
Pamatuji se jak Howard Charles - představitel Porthose v britském televizním seriálu Tři mušketýři, natáčeného BBC v Čechách - si na mne zasedl tak, že ještě dříve, než se rozeběhla kamera, mne už po očku hledal, aby si mohl při pokažené replice stěžovat režisérovi, že ho vyvádím z koncentrace. Měl jsem z něho náběh na žaludeční vředy. Slabou útěchou mi bylo to, že podobně jako já, ho „zbožňovala“ většina štábu. Nejmenovanou kostymérku vytočil do té míry, že vzteky bouchla do karoserie autobusu s kostýmy a zlomila si ruku. Tohle natáčení byl pro mne jeden velký stres a byl jsem hrozně rád, že jsem na tomto seriálu pouze kryl záda vynikajícímu filmovému fotografovi Dušanovi Martinčekovi a počet mých fotodnů bylo minimum.
Podobně jsem zaskakoval i během natáčení filmu Hořící keř režisérky Agnieszky Holland. To ale byla úplně jiná píseň. Sledovat práci režisérky a celého štábu od kameramana, osvětlovačů, produkčních, maskérek i kostymérek je pro fotografa obrovskou školou. Je úžasné sledovat s jakým klidem a rozvahou pracovala paní režisérka s herci. Vzpomínám, jak jsem kdysi fotografoval natáčení reklamy na dětské pleny, kterou režíroval Petr Čtvrtníček. Znal jsem ho do té doby pouze z televize a naprosto mne zaskočil svou bezmeznou trpělivosti, s jakou vedl ty nejmenší „herce“ a s jakým nadhledem respektoval právo na jejich odpolední spánek. Klobouček dolu. A samotná práce osvětlovačů je něco, co mě při fotografování u filmu obohacuje a baví nejvíce. To vše dohromady může fotograf ve své profesi zužitkovat. Zejména reklamní, kde tým čítá občas jen o něco méně lidí a profesí. V tu chvíli se stává fotograf i režisérem, kameramanem a osobou zodpovědnou za celý tým a výsledek.
Opravdu to není jednoduché. Mnohdy se točí ve velmi stísněných prostorách, kam se fotograf už sotva vejde. Pokud se štáb dostane do časového presu, nikdo na úkoly fotografa nebere ohledy. Musí si nějak poradit sám a odevzdat stejně jako ostatní kolem stoprocentní výsledek. Umět improvizovat a najít řešení. Zpětně není na jakékoliv výmluvy nikdo zvědavý. Když jsem se například nevešel do jedoucího vagonu při natáčení dramatické a důležité scény, kdy se matka Jana Palacha z novin spolucestujícího dozví o činu svého syna, nastavil jsem svůj fotoaparát a předal ho kamerovému technikovi. Snímky jsem vlastně nepořídil já. Ale úkol jsem splnil!
Ano, kameramani mají pravdu, fotograf přijde k hotovému. Ale jenom přijít nestačí…
Fotogalerie
