Několikrát v životě jsem měl to štěstí, že mě profese zavedla do míst, kam bych se s největší pravděpodobností jinak nikdy nepodíval. Mezi ta nezapomenutelná na prvním místě patří jednoznačně ty nejzapadlejší kouty naší planety. Ať to byla nádherná příroda Aljašky a Britské Kolumbie nebo neobydlené tropické ostrovy v Celebeském moři, vždy ve mně cesta zanechala ty nejsilnější a trvalé vzpomínky. Každopádně sichr je sichr. Výhradně na paměť nespoléhám a raději si dělám i obrazové zápisky…
Život přináší paradoxy. Pokud nepočítám říčku Kamenici, kolem které jsem chodil do základní školy, a rybaření s tátou na Labi, do svých Kristových let jsem se k řece v podstatě nepřiblížil. Natož, abych nějakou jako vodák sjel. Tou první tak byla ledovcová řeka s indiánským názvem Tatshenshini vlévající se do Alsek River. Ústila v deltě Dry Bay v Pacifiku. A hned po ní následovala třítýdenní plavba po zlatonosném Yukonu a přistání v Dawson City. Jako expedičnímu fotografovi vodácko – filmařské výpravy na Aljašku se mi tehdy otevřely brány k pocitům do té doby nepoznaným. K pocitům naprosté spokojenosti až blaha a svobody, k silným prožitkům a neuvěřitelnému dobrodružství.
Už tehdy mi bylo jasné, že se chci o tu krásu s někým podělit, ukázat ji nejen lidem blízkým ale každému, kdo o to bude stát. A protože neumím malovat jako Paul Gaugin nebo zazpívat: „I see trees of green, red roses too, I see them bloom for me and you, And I think to myself what a wonderful world“ jako Louis Armstrong, tak jsem si řekl, že budu alespoň fotografovat.
Setkání s domorodci v Baliem Valley v srdci Papui se dá těžko k čemukoliv jinému připodobnit. Podobně jako potápění mezi mantami poblíž Nusa Penida nebo žraloky na Sulawesi. Občas mívám pocit, že se mi to zdálo, že se to nemohlo stát, a že se brzo ze snu probudím. Naštěstí se nemusím štípnout. Na to mám své obrazové zápisky. Zalovím ve svém archivu a přesvědčím sám sebe, že jsem to musel skutečně prožit.
V takových okamžicích bohužel přichází i nemalé rozčarování. Když si prohlížím své snímky, nikdy s nimi nejsem zcela spokojen a zavládnou pochybnosti. Navzdory mé nedokonalé paměti mám vždy stejný dojem. Že to ve skutečnosti bylo přece mnohem, mnohem krásnější! Kde je chyba?
Každý, kdo si tuto velice, velice těžkou fotografickou disciplínu někdy zkusil, ví o čem je řeč. Vytvořit něco více než pouhý obrazový záznam místa je sakra složitá věc. Ale nevzdávám to a pokouším se o to dál. Možná mi s tím časem pomůže některý výrobce, který do svých fotoaparátů začne vkládat senzor, který bude schopen zachytit více než pouhý proud fotonů. Jenom si to představte, koukáte se na fotografii a cítíte vůni moře, závan horkého větru a zpovzdálí slyšíte šum palem a vlny narážející na skalnatý útes. Stačí, když to bude fungovat alespoň pár vteřin…
Do té doby budu hledat jiné cesty a příležitosti. A dál budu vyrážet na cesty sám se svým Nikonem. Nebo sebou vezmu skupinkou fotografů na fotografický workshop. Třeba do Skotska na ostrov Isle of Skye. Tam je také přenádherně…