Na počátku bylo slovo. Přesněji řečeno textovka: „Hezky den, Kamile, chci se zeptat, mate prosim zkusenost/delate i produktove fotky v atelieru? Dekuji za zpravu.“ Pravda, fotím je méně častěji, než tomu bývalo, protože spousta domácích kutilů tvoří fotky na své eshopy více či méně úspěšně svépomocí. Nicméně se still life fotografií jsem jako fotograf začínal. Jízda na kole se nezapomíná...
Vybavuji si, jak mne jeden klient požádal o nafocení skleněných jehlanů se zalitými zlacenými prvky. Hned mi bylo jasné, že to nebude žádné jednoduché focení a zabere mi mnohem více času, než běžná produktová fotografie. Tomu pochopitelně odpovídala cenová nabídka. Klient se kroutil jak žížala na háčku, protože ho prý tohle fotografování stálo už dost peněz. Nechápal jsem. Nakonec šel s pravdou ven a přiznal, že už si je nechával fotit a s výsledkem není spokojen. Trval jsem na tom, že pokud mají být mé fotografie lepší, musí mi na těch původních ukázat, co se mu na nich nelíbí a čeho se mám tedy vyvarovat.
Byl jsem v šoku. Reflexy dvou softboxů snímku dominovaly a zcela zakryly zlacené prvky. Proboha, to ten dotyčný „fotograf“ neví, jak se svítí sklo? A pokud ano, proč si nezaplatit za pár dolarů nějaký video tutoriál, aby se to naučil, když podobnou zakázku přijímal? Mimochodem, takovou práci bych jako klient odmítl zaplatit, protože byla i za korunu drahá. Není tedy moje chyba, že se přefocuje a klient tak musí vydat více peněz.
Abych se ale vrátil k úvodu. Následovala osobní schůzka, ze které jsem měl pocit, že bylo vše jasně řečeno. Miluji výzvy. A tohle focení byla výzva s velkým V. Klientova představa se mi líbila, a tak zbývalo „pouze“ najít řešení. A když už má člověk pocit, že ho našel, zjistí, že věci nefunguji tak, jak si původně myslel. Všechno zpět a pěkně znovu od začátku. Takové focení se nakonec nepočítá na hodiny ale dny. O to větší radost je pak mimochodem z výsledku - z toho, že se člověk našel řešení! Řešil jsem tedy jedinou zásadní otázku: „Fotit vlnu a lahvičku samostatně a pak je smontovat ve Photoshopu nebo se pokusit o „hotový“ snímek. A protože retušuji s nevelkým nadšením, rozhodl jsem se pro druhou variantu.
Do vody v malém akváriu jsem na drát zavěsil lahvičku - zaretušovat ho nebyl takový problém. Lžící jsem kolem ní vytvářel vlny a hadičkou mezi zuby pouštěl do vody vzduch. Musel to být groteskní pohled! Čas utíkal, snímků přibývalo, ale žádný nebyl podle mého gusta. Po mnohahodinových pokusech se mi konečně poštěstilo zachytit vlnu v ladné křivce a lahvičku ponořenou "tak akorát". Zavládla radost převeliká!
Ta však panovala pouze do okamžiku, než jsem obdržel na zaslaný snímek klientovu reakci. Je to super, ALE...!
Nakonec jsem si přeci jenom pořádně zaretušoval. Klienta napadlo, že by namísto modrobílého pozadí působilo luxusněji zlatobílé, a že bude potřebovat kolem lahvičky více prostoru na text. Po těchto zkušenostech zvolím příště montáž :-).
Jen tak na okraj. Stále tvrdím, že produktová fotka - a její vyšší level tzv. still life - je tou nejlepší průpravou na focení lidí. Naučil jsem se na ni pracovat se světlem. Taková lahvička nikam nespěchá, a když se zrovna nedaří, klidně na fotografovu múzu počká i den či dva. Fotografovaný člověk – zejména pokud je to celebrita - vám takový luxus a experimentování se světlem z nedopřeje.
PS: uběhlo pár týdnů a klient přišel s novým produktem. A co čert nechtěl, jeho představa byla dvě plovoucí lahvičky vedle sebe v konkrétním natočení a úhlu. Co myslíte, jakou metodu jsem zvolil... :-)
Fotogalerie
