V Cimrmanovi se tvrdí, že podle Suvorova je ve vojenském umění nejdůležitější přesila. Co je ale nejdůležitější na fotografování reklamní kampaně? A co je nejtěžší a nejsložitější? Není to nasvícení - to je rutina, řemeslo a špetka fantazie k tomu. Ani práce s modelem - i to se dá časem naučit. Nevím jak pro kolegy ale u mne je to tíživý pocit zodpovědnosti za celý tým od kreativce, přes produkční, vizážistku až po posledního řemeslníka stavby, kteří se na vzniku podílejí.
Fotograf je to poslední kolečko soukolí, které rozhoduje o tom, zda se tým bude chtít nakonec svou prací pochlubit. A co je tedy nejdůležitější? Je to jednoznačně umění improvizace. Jeden fotbalový trenér v rozhovoru odhalil tajemství svého úspěchu: „Pořád se mluví o perspektivním mládí, ale jen to vám nestačí. Zkušenosti jsou něco, co ničím nenahradíte.“ S fotografií se to má stejně. Je toho spousta, co se na pomyslném hřišti může pokazit a co na mítincích a brainstormingech dopředu nevyřešíte.
Kdysi jsem jednu klientu naprosto konsternoval tím, když jsem si s ní domluvil schůzku v 8 hodin ráno v tenisovém centru, kde mi s kamarádem grafikem končil pravidelný ranní mač. Zcela zaskočena se mi přiznala: „Myslela jsem, že vy umělci nevstáváte před desátou hodinou, v klidu posnídáte v kavárně a pak začnete tvořit.“ Obávám se, že podobně smýšlí většina populace. Já tohle štěstí bohužel nemám. Takže, jak je to doopravdy?
Když úderem sedmé hodiny ranní vcházím do pronajatého hostivařského ateliéru, stavba scény už je v plném proudu. Zbývají nám dvě hodiny na nasvícení a doladěni spousty drobných detailů, abychom dodrželi přísný časový harmonogram. Naštěstí jsou kolem všechno profíci ve svých oborech, kteří dobře ví, že tahle práce je něco jiného než fotit telefonem, a také k ní tak přistupují.
Kolem osmnácté hodiny máme za sebou hotových deset konceptů. Není ovšem nad čím jásat, protože když nepočítám snímky bez modelů, čeká nás opět samotný pár, pak samotná žena, samotný muž, pár, pár, žena, žena, muž a muž. Jako první pánský model přišel a jako poslední hodinu před půlnocí odchází.
To se bohužel netýká ani mě, asistenta a většiny týmu. Nastává nám druhá šichta – celkové snímky postelí bez lidí, detaily matrací a podobné chuťovky.
Mezi druhou a třetí hodinou ranní v sobě zapínám autopilota, který mě bezpečně doveze domů na mou vlastní matraci. Na to, abych si s Beatles zazpíval: “It’s been a hard day’s night and I’ve been working like a dog“ už nemám sil.
PS: tato kampaň nakonec nikdy nebyla spuštěna a zůstalo u nedoretušovaných montáží...
Fotogalerie
