Když si vás vyžádá bruselská centrála velké evropské společnosti na fotografování v Berlíně, protože s vaší prací byla před dvěma lety v Praze spokojena, je to obrovská pocta. A pokud je vám klient ochoten namísto toho, aby si najal místního fotografa, zaplatit kromě honoráře i ubytování a letenku do Londýna, je to projev obrovské důvěry a ocenění. A když se po slideshow vašich fotografií během Closing Ceremony ozve potlesk a přijde za vámi známá britská režisérka a moderátorka mezinárodního kongresu Katrina Sichel se slovy „You are the best european photographer“, pýchou se člověk téměř vznáší. Ze všeho nejvíce je to pro mne ale velký závazek. Pro dnešek, zítřek i pozítří…
Mám mezi kolegy řadu přátel, kteří sdílejí názor, že neexistuje nudnější a méně fotogenické téma, než jsou kongresy, konference a eventy všeho druhu. Argumentují tím, že se tam vlastně vůbec nic neděje - spousta mluvících hlav a podřimující publikum. Snažím se jim oponovat. Není to pravda. Stačí být ve střehu a dění kolem sebe umět pozorně sledovat očima fotografa. Nacházet skryté obrazy - to je úkolem fotografa bez rozdílu témat. Stále věřím – byť jsem nikdy neměl tu příležitost – že se dá dobrá fotka pořídit i v rámci šachového turnaje.
Slavný francouzský fotograf a zakladatel moderní fotožurnalistiky Henri Cartier Bresson byl představitelem proudu, kterému se říká rozhodující okamžik. Zlomek vteřiny, který rozhoduje o výsledku. Zlomek vteřiny, kdy závěrka fotoaparátu zastaví navěky čas. Právě tento přístup k fotografování mě ovlivnil už v dobách, kdy jsem pracoval jako fotoreportér v tiskové agentuře a týdeníku. A dodnes mi zůstal zaplať pánbůh pod kůží. Ať fotím v Queen Elisabeth II. Centre, salonku brněnského hotelu nebo pražském kongresovém centru, plním si svou zpravodajskou povinnost se stoprocentním nasazením.
Můžete nafotit desítky záběrů přednášejícího a v zásadě nic nepokazíte - klient bude spokojen, protože řečníka jste zachytili. Já se do práce ale motivuji vyššími ambicemi. S foťákem u oka čekám dlouhé okamžiky na moment, kdy se v jeho tváři objeví nenadálý výraz, jeho ruka se dá do pohybu, prostě se v hledáčku začne „něco“ odehrávat. Je to právě úsměv nebo gesto, které trvá zlomek vteřiny a posouvá snímek o level výše. Odborník na dějiny fotografie namítne, že Henri Cartier Bresson konferenci s největší pravděpodobností nikdy nefotografoval. Ale to je nepodstatné. Jeho odkaz „Není jedno, kdy zmáčkneš spoušť“ je platný stále. A rozhodně nikoliv výhradně ve fotografii reportážní.
A tak si čas od času odskočím ze svého ateliéru takříkajíc „mezi lidi“. Zafotit si na kongresu nebo mítinku je pro mne příjemná změna, která mi jako fotografovi zcela bezpečně pročistí „harddisk“. A není až tak neobvyklá. Například slavný americký fotograf Eddie Adams - autor ikonické fotografie Saigonská poprava, oceněné Pulitzerovou cenou – se z válečného reportéra přeorientoval na žádaného portrétistu osobností a politiků.
Je pro mne prostě hrozně důležité občas přemýšlet a řešit věci jinak. Vyjet ze zajetých kolejí...
Fotogalerie
