Co mě vede k tomu, že místo nabírání energie a sil ve volných chvílích fotografuji krásné ženy a dívky, jsem do dnešního dne nepřišel. Co mě nutí namísto lenošení vzít znovu a znovu do ruky foťák jako v kterýkoliv jiný den? Zamyslím se a pokusím se na to přijít…
Za prvé, nemám z toho ani groš. Naopak mě to stojí i nějaké peníze. Minimálně za vizážistku, pronájem prostor nebo rekvizit či módních doplňků - nepatřím totiž mezi fotografy, které tato disciplína vyloženě živí. A pak ještě spoustu času stráveného postprodukcí. Možná jsem špatný obchodník a dalo by se to zobchodovat. Ale v zásadě mi to nevadí.
Za druhé, jsou i focení, po kterém jsem po psychické i fyzické stránce vyčerpán stejně, jako bych fotil reklamu. Zejména pokud se při focení dostanu takzvaně do transu - trans je hovorové označení změněného stavu vědomí, v kterém se subjekt z větší části, nebo i úplně odpojuje od svého každodenního já, ztrácí povědomí o čase a místě a dokonce i svoji vlastní identitu, takže jím může prostoupit úplně jiná identita - tolik na vysvětlenou Wikipedie. Pro mne je to ale většinou známka toho, že výsledek bude stát za povšimnutí.
A zcela určitě to není nutkavá potřeba vyskytovat se v jejich blízkosti. Ani o obdiv a závist kamarádu nestojím. Nehoním si ani ego a ani neléčím nějaké komplexy. Žen jsem potkal v životě dost a o další avantýry rozhodně nestojím.
Ani v nejmenším bych se nechtěl přirovnávat k horolezcům, takový hrdina nejsem ani vzdáleně. Ale docela by mne zajímalo, co je nutí riskovat život a vydat se na osmitisícovku. Všichni se následně shodnou, že pocit po dosažení vrcholu je nic moc. Převládá pocit únavy, nevolnost, bolesti hlavy. Pořídí pár vrcholových snímků a vydávají se na ještě nebezpečnější cestu zpět. Proč to tedy podstupují? Není jejich chování hodně podobné tomu mému? Proč člověk dělá něco, z čeho de facto nic nemá a ještě ho to stojí spoustu energie?
Možná je to ONO! Nejspíše se tím vracím k ryzí podstatě toho, proč jsem vlastně kdysi začal fotografovat. Těšil se, až se zhmotní MÉ představy a fantazie. Až naplním své sny a latentní obraz získá konkrétní obrysy a obsah. MÉ představy, nikoliv představy klientů! Jsou to právě ty okamžiky, kdy mne fotografie naprosto pohltí, přestanu vnímat svět kolem sebe. Jsem jako opilý. Ztrácím přehled o čase, fotím a fotím. V těle začaly řádit endorfiny.
To bude určitě ono. Nutí mne láska k fotografii, té překrásné lidské činnosti, která mne pohltila už jako malého kluka. A nejspíše je tam i špetka toho obdivu ke kráse nejen žen a zachycení jejich krásy. Vždyť vše kolem nás je tak prchavé! Vybavuji si, proč jsem začal fotografovat pod vodou. Zatímco kolegové potápěči se v klidu kochali korálovými zahradami, já jsem vzdoroval mořským proudům s fotoaparátem ve velkém neforemním pouzdře jenom proto, abych donesl tu krásu nahoru na hladinu a podělil se o ni s ostatními lidmi. Neměl jsem z toho nikdy ani groš. Prostě jsem chtěl lidem ukázat krásu, kterou oni neměli příležitost vidět…
Fotogalerie
