Eliška Junková, Magdaléna Dobromila Rettigová nebo Jeoffrey de Peyrac – jména, která jsou současné mladé generaci většinou zcela neznámá. Přesto jsou pro dnešní seniory stejnými hrdiny a vzory jako dnes Ester Ledecká, Zdeněk Polraich nebo Jack Sparrow. A pokud někdo pamatuje éru Elišky Junkové, nejrychlejší ženy světa, která se téměř před sto lety jako jediná v historii Grand Prix dokázala vyrovnat nejlepším jezdcům, je naprosto logické, že by se alespoň na okamžik chtěl do oněch časů vrátit…
A tak jsme toto přání devětadevadesátileté paní Miládce splnili. Tedy alespoň na krátkou chvíli v rámci fotografování kalendáře pro společnost Hezké domy, která je provozovatelem pobytového zařízení, poskytující odlehčovací služby osobám se sníženou soběstačností z důvodu věku, chronického onemocnění nebo zdravotního postižení.
Když jsem se s paní ředitelkou potkal poprvé a vznikl nápad vytvořit kalendář, věděl jsem přesně, jak by neměl vypadat a na čem bych se nechtěl podílet - na kalendáři s černobílými fotografiemi (jakkoliv mám černobílou fotografii rád) na pomezí sociálního dokumentu, vyvolávajícím soucit nebo obavy ze stáří. Mé představy byly přesně opačné. Chtěl jsem, aby lidé na mých fotografiích působili spokojeně a byli zachyceni dle vlastní představy či přání. Samotné fotografování mělo být pro účastníky především zábavou a zpestřením každodenního stereotypu. Když to trochu přeženu, aby divák osobám na snímku i malinko záviděl. A na tomto konceptu jsme se velice rychle dohodli.
Paní ředitelka provedla rekognoskaci v rámci svého zařízení, tedy vybrala vhodné modely, poslala pár typů a mohli jsme přejít do fáze finálního ladění a následně i produkce. Stačilo už „jenom“ sehnat lokace, které by korespondovaly s našimi nápady a představami. A také dojednat povolení k fotografování, zajistit kostýmy a pár "drobných" rekvizit, jako byla například Bugatti T35, se kterou se Eliška Junková proháněla například na Sicílii při závodě Targa Florio. Nebo nejdelší sériově vyráběný motocykl na světě Čechie Böhmerland, který má 3,2 metrů, a na kterém mohou cestovat tři lidé a čtvrtý pak v připojitelné sajdkáře. V obou případech se jako v minulosti již několikrát vyznamenala kouzelnice a produkční Simona Angelis, která podobné rekvizity tahá z klobouku :-).
Při realizaci kalendáře bylo nutné brát ohledy na zdravotní stav a věk hlavních protagonistů. Nechtěli jsme je obtěžovat a unavovat dlouhým cestováním, a proto jsme tomu přizpůsobili i výběr lokací. A tak do parku přímo před sídlo Hezkých domů jednoho žhavého zářijové dne dorazil malý náklaďák s přívěsem, pod jehož plachtou se skrývaly oba historické unikáty. Není asi nutné rozvádět, jaké pozornosti se dostalo paní Miládce a její modré bugatce nebo panu Vládíkovi, kterého na červeném skvostu Čechie navíc "vezla" jeho neméně krásná ošetřovatelka. Jako by se tu natáčel film. Což ovšem není daleko od pravdy, protože produkce tomu odpovídala.
Za mne projekt, na který budu i přes všechny těžkosti a komplikace vždy rád vzpomínat. Jedním slovem – PARÁDA. Jak jinak nazvat něco, co přináší radost a uspokojení nejen autorovi ale i lidem před objektivem a jejich blízkým.
Velké poděkování patří nejen zaměstnankyním (a Luďkovi, jedinému muži v dámském kolektivu) Hezkých domů ale i basketbalistům Slunety Ústí nad Labem, NPÚ a správě státního zámku Libochovice, Zubrnické museální železnici a Muzeu v přírodě v Zubrnicích za ochotu a vstřícnost, se kterou se na vzniku kalendáře podíleli. A především modelkám a modelům, jmenovitě dámám Miládce a Miládce, Milušce, Jarušce, Marušce, Soničce, Kurtovi, Pavlovi, Vláďovi a Sašovi. Díky.
Fotogalerie
