Hrozně nerad se opakuji. Stereotypy mě ubíjí - obzvlášť při práci. Někdy to pravda nejde. Například u produktové fotografie, která má své zákonitosti. Těžko svítit láhev Mattoni nebo orosený půllitr plzeňského jinak, než si to žádají léty a praxí prověřená pravidla. Mnohem raději mám ale žánrovou rozmanitost. Koneckonců, důkazem je i mé portfolio. Několikrát mi bylo doporučováno, abych se soustředil na jeden žánr, jednu fotografickou disciplínu…
Nedovedu si ale představit, že bych se celý život živil focením piva nebo svateb. To bych snad raději dělal jinou práci. Raději skáču ze žánru do žánru. Především z obavy, abych neupadl do rutiny a nezačal sekat fotky jako Baťa cvičky. Hledáním nových řešení v disciplíně, ke které se vracím po delší době, aktivuji mé mozkové závity, které by jinak zakrněly. A také se díky tomu fotografií stále bavím.
Profesionální fotograf má ale bohužel tu smůlu, že nemůže na rozdíl od amatéra dělat pouze věci, které ho baví. Například, když klient přijde s tím, že někde viděl vaše fotky a chce něco podobného. Jasně, práce se dá i odmítnout. Ale zkuste několikrát na volné noze odmítnout práci, když musíte pravidelně platit nájem za studio, zdravotní a sociální a desítky dalších plateb.
Na druhou stranu platí „Náš zákazník, náš pán.“ A to byl i případ zakázky na kalendáře pro Granát Turnov. Kdo si pozorně prohlédne mé portfolio, snadno zjistí, kde se nechali inspirovat.
Vše bylo v podstatě vyzkoušené a tak se změnili pouze herci a kulisy. Ty jsme vybrali na první schůzce, která proběhla 13. února 2018. Protože firma měla nižší budget, dohodli jsme se na verzi šestilistého nástěnného kalendáře. Vyměnili jsme si pár upřesňujících emailů a téměř na den přesně proběhlo po dvou měsících focení zlatníka, technologa a designera šperků. Další den se pořídily snímky obchodníka a muže, který má na starosti přípravu polotovarů. Další záběr z povrchového dolu v Podsedlicích musel bohužel kvůli počasí počkat až na konec května.
Přesně po čtyřech měsících od únorové schůzky došlo k přefocení obchodníka. Tentokrát nikoliv před podnikovými trezory v zasedací místnosti ale v mnohem reprezentativnějším prostředí prodejny v pasáži Černá růže v Praze. Pokud je to ku prospěchu výsledku, jsem všema deseti pro. Vím, že nejtěžší při tvorbě kalendáře je udržet vysokou laťku na všech snímcích. Ještě dnes si vybavuji listy kalendářů, kde bych nejraději nějaký snímek přefotil. Klient byl ovšem opačného názoru - jsme opět u toho „Náš zákazník, náš pán.“
Zbývalo dofotit pár detailů a nástrojů, například tzv. kolíčku, který brusič používá k uchycení drahokamu při broušení požadovaného tvaru, čemuž jsem věnoval horký červencový den a bylo hotovo. Ještě několik dní úmorné postprodukce a snímky do kalendáře odevzdávám klientovi. Grafolog by řekl, že svůj rukopis nezapřete, i když se o to snažíte. A já mám pocit, jako bych ty snímky už někdy někde viděl…
Fotogalerie
