Na začátku byl neskromný klukovský sen. Nikoliv pouze o letu do vesmíru. Nebo o tom, jak sedím v kokpitu dopravního letadla, řítím se formulí třísetkilometrovou rychlostí, plavím se s Jacquesem Yves Cousteau tropickými oceány a potápím mezi žraloky, společně s rockovou kapelou stojím na pódiu před skandujícím davem nebo se účastním finálového zápasu těch nejslavnějších fotbalových týmů světa. Nebyl jsem žádný troškař - já to chtěl prožít úplně všechno! A světe div se, sen se stal skutečností! Snad kromě letu do vesmíru a pilotáže formule 1 se mi díky mé profesi vše splnilo nebo postupně plní - byť jsem nebyl ústřední postavou těchto dobrodružství. Stačilo a stačí mi být “pouze” u toho. BÝT U TOHO A FOTOGRAFOVAT!
Jako dítko školou povinné jsem měl dva koníčky, formuli 1 a fotografování. V prvním případě jsem fotky formulí a jezdců z časopisů vystřihoval a lepil do sešitů. A také psal žádosti o autogramy – stále mám schované album s vzácnou sbírkou podepsaných fotografií těch nejslavnějších jezdců zlaté éry tohoto sportu. Vytvářet fotografie jsem začal v páté třídě od okamžiku, kdy jsem na babičce vyškemral 160 Kčs, koupil si za ně v drogerii bakelitový fotoaparát Corina a přihlásil se do místního fotokroužku. Má kariéra šla "raketově vzhůru" ve chvíli, kdy mé nadšení podpořil táta tím, že mi věnoval svou kinofilmovou zrcadlovku Exu 1a a začal jsem vyhrávat fotografické soutěže. Chodba Domu dětí a mládeže v České Kamenici se plnila mými diplomy tak rychle, že už je nebylo kam věšet. A protože to Ježíšek všechno viděl, netrvalo dlouho a naděl mi pod stromeček první "profifoťák" Praktita MTL 5.
Otcovu nemilosrdnou prognózu: „Pilotem formule 1 se nikdy nestaneš, zapomeň na to a začni uvažovat o jiné profesi“ jsem nesl jako žák osmé třídy velice těžce. Malou náplastí byl dovětek: „Možná by ses při obrovské porci štěstí mohl kolem nich alespoň motat.“ Jak se "motat" kolem závodních aut mi v odpovědi na můj dopis s prosbou o radu poradil pan Antonín Bahenský – v té době snad jediný český fotograf, který objížděl Grand Prix. Rozhodl jsem se tedy stát se motoristickým fotoreportérem a podal přihlášku na grafickou školu – obor fotografie. Měl jsem obrovské štěstí, zvládnul jsem nejen talentové a přijímací zkoušky ale byl jsem mezi osmi vyvolenými, které škola z asi dvou set zájemců ke studiu přijala. Teprve na "grafárně" jsem ale naplno propadnul kouzlu fotografie. A na formule záhy zapomněl, protože spolužačky mi začaly s postupem času připadat mnohem fotogeničtější než nejrychlejší rakve světa. A také mě napadlo, že s fotoaparátem v ruce bych si mohl snáze splnit řadu klukovských snů…
Dva roky služby vlasti pro mne, na rozdíl od mnoha jiných kamarádů, nebyly ztrátou času. Podruhé na mne ukázalo prstem štěstí - ale možná to byl prst profesora na fotografii Stanislava Boloňského - když si v závěrečném ročníku muž ve vojenské uniformě přišel přímo do třídy vybrat jednoho brance s fotografickým vzděláním. Jak se mi už jako mazákovi přiznal, moc se mu příliš nezamlouvaly moje dlouhé vlasy (ty měli ostatně i spolužáci) ale on dobře věděl, že si s nimi při nástupu posádkový holič hravě poradí. Nemýlil se. A armáda ze mě na dva roky udělala válečného fotoreportéra. Namísto focení školních klauzurních prací a spolužaček jsem se s fotoaparátem dva roky brodil bahnem mezi tanky a učil se neplést se jim do cesty a přežít ve zdraví. Naštěstí jsem svou vojenskou specializaci nikdy v praxi neokusil...
Štěstí v pořadí číslo tři. Při pročítání tiráže, už ani nevím jakého časopisu (ano, na vojně se ze samé nudy četla i tiráž) jsem si všimnul jména šéfredaktora a zařval na povalujícího se vojína: "Jééé Sucháči, já nevěděl, že jsi šéfredaktor!" Z druhé strany ložnice se ozvalo ospalé: "To nejsem já, to je můj táta." Vítek se nejen otci zmínil o tom, že hledám po vojně práci v oboru ale zřejmě se i dost přimluvil. Koneckonců jsem měl za sebou už dva roky praxe, a ne zrovna v lehkých podmínkách. I práce fotoreportéra v tiskové agentuře byla obrovskou školou. Během pěti let jsem se dostal k focení téměř všeho od Velké ceny Brna přes interiéry zámků i fabrik, módních kolekcí až po horníky při ražbě štoly, lékařských operací či portrétů herců, sportovců nebo ministrů. I na focení v kokpitu přistávajícího dopravního letadla došlo. Po přestupu do týdeníku jsem mimo své redakční povinnosti začal externě spolupracovat s redakcí Playboye a koketovat se studiovou fotografii - tehdy ještě převážně produktovou a still life fotografií. Nadšené experimentování se světlem a nebetyčná trpělivost nehybných předmětů mě posunuly v tomto oboru o pořádný kus výše a začal jsem si troufat i na lidi...
Pořízení vlastního fotostudia bylo logickým vyústěním a ani dvouleté působení vedoucího fotooddělení v TV Nova nic nezměnilo na postupném osamostatnění a orientaci k reklamní a portrétní fotografii. Úspěšné kampaně pro společnosti Henkel, Telefonica O2, Conoco, Braun, Philips, Procter&Gamble, Ferrero Rocher, České dráhy, Škoda Auto, letecké společnosti British Airways a Garuda Indonesia, Pivovary Staropramen, Pilsner Urquell (SABmiller Europe), Sellier&Bellot, Strabag a mnoho dalších jsou toho dokladem. Nevyhýbám se ale ničemu z toho, čím jsem si v minulosti prošel a co mi zůstalo už navěky pod kůží. A co mě stále baví!
Před více než deseti lety jsem přijal nabídku působit jako odborný lektor jednodenních kurzů a rekvalifikačního studia v Institutu digitální fotografie. Po zániku IDIFu jsem se rozhodl nabyté zkušenosti předávat dále a pořádat vlastní kurzy a workshopy (více na www.fotokurzy.org) nebo vést tematické kurzy a workshopy pro řadu dalších firem v rámci ZONER Fotodnů, Nikon školy, Škodafestu nebo pro společnosti Sony a Českou televizi.
„Alone Musku, kdyby jsi hledal expedičního fotografa na Mars, víš kde mě najdeš. Stačí kliknou na tlačítko níže.“